Příběh jedné pokojové květinky a můj.

Budeme jí říkat kytka, ale nejraději bych ji nazval trochu hůře. Maloval jsem doma část obývacího pokoje, a když jsem tuto, pro mě velice nemilou, práci dokončil, tak jsem vracel na svá místa květiny. Jedna květina byla velice vysokého vzrůstu a cancoury jí všelijak nevzhledně trčely do různých stran. Běžel jsem tedy pro nůžky, že jí jako trošku udělám pěknou fazónu. Nůžky si však ani neškrtly, tak měla pevnou dužinu. Běžel jsem tedy pro speciální pilníkový nožík a pustil se do díla. Řezal jsem jako šílený a skoro jsem si ani nevšiml, že na mě z dutin řezaných šlahounů pryští nevzhledná mazlavá tekutina, která velice rychle zasychala na mých rukách. Po dokončené práci jsem se šel umýti a udiveně hledím na zaschlé blivance na dlaních a prstech, co nešly pořádně dolů. Bylo již pozdě večer a já byl velice ospalý. "Nechám to na ráno", říkal jsem si a šel jsem zalehnouti. Mé sny byly velice bouřlivé až děsivé, ale jelikož jsem spal, nevěnoval jsem tomu řádnou pozornost.

Ranní hygiena probíhala dle osvědčené praxe, tzn., že jsem se dokomíhal do koupelny, napustil si vanu a zalehl do teplé vody k rannímu rozjímání. Vous na mé tváři mi trochu povyrostl, tak jsem se rozhodl, že se při mém rozpoložení ještě oholím. Nanesl jsem holící pěnu, kterou jsem pečlivě začal vmasírovávati do mého obličeje. To jsem asi neměl dělat, neb tím to vše začalo. Respektive začalo podivné a pozvolně stoupající pálení v blízkosti mých očí. „To je ale agresivní pěna na holení“, říkal jsem si a pokračoval v odbavování vousisek.. Následný pohled do zrcátka mě však rychle přesvědčil, že to asi nebude holící pěna, co mně tak krvavě zakalila oči a zkřivila mou tvář bolestivou grimasou způsobenou nesnesitelně stoupajícím pálením v oblasti očních důlků. Tu jsem si vzpomněl na květinu. „UÁÁÁ“, zařval jsem, až to probudilo mého syna Vratislava, který vylétl z postele a běžel za mnou do koupelny, celý udiven z toho, že se chovám tak nezvykle na tuto dobu.

To jsem se již nakláněl nad umyvadlem, cákaje na obličej hrstě vlažné vody v domnění, že si nějak pomůžu. Nepomohl. Palčivá bolest se natrvalo přestěhovala do mých očí a z nosu mi začaly cákat kapance.. „Je zle“ pomyslel jsem si a bylo, což potvrdil Vratislav tím, že se „posral“. Naštěstí do plínky, takže jsem výměnu vzládl i poslepu. Čas mého nástupu do práce se opovážlivě blížil. Začal jsem tedy rychle konat. Vratislava jsem posadil k pohádce „Malá mořská víla“ a zavolal jsem šéfovi, že se asi zdržím, neb musím najít kapky do očí, jelikož mám v očích květinkový jed. Co si o mé omluvě pomyslel nevím, neb už jsem přískoky běžel ku naší domácí lékárničce, kde jsem zuřivým prohrabáváním našel oční kapičky. První pomoc však nebyla moc platná. „To chce čas“, řekl jsem si a odbelhal jsem se do práce.

Čas to chtělo. Tři hodiny jsem ještě v práci poskakoval bolestí a očními kapkami proléval své zarudlé bulvy, než se palčivost ustálila na míře přijatelné pro stabilní myšlenkový pochod. První myšlenka, která ke mně napochodovala, byla, že zavolám mé ženě Vratislavě, která bude doma jistě dříve než já, a že jí požádám, ať si navlékne gumové rukavice, co používáme na mytí záchodové mísy, a urychleně popadne milou květinku za zastřižené pačesy a i s květináčem ji vyhodí do popelnice, neb já nemohu již riskovati jakýkoliv, byť i vizuální kontakt s touto nebezpečnou květinou. Jak jsem si usmyslil, tak jsem i vykonal a žádná jedovatá potvora již u nás není.