Historická štola u zámku Jezeří

Přímo u parkoviště pod zámkem Jezeří se nachází nenápadná technická památka.

Touto památkou je stará podzemní štola, pozůstatek po středověké těžbě železné rudy. Štola byla objevena v 70. letech 20. století při mapovacích pracích prováděných v rámci průzkumu předpolí rozšiřovaného uhelného velkolomu Československé armády. Z hlediska historie a techniky patří štola k významným nálezům, dokumentujícím nejstarší způsoby těžby železné rudy v místech, kde byly do té doby jen předpokládány. Po vyčištění a částečném odvodnění byl proveden podrobnější průzkum tohoto starého důlního díla.
Štola je celkem 62,5 m dlouhá, má většinou velmi úzký a kosý profil a končí čelbou. Šířka je obvykle 80 cm až 1 m, místy jen 60 cm. Ve vzdálenosti 36,5 až 40,7 m od vstupu je ale rozšířena až na 3,5 m. V těchto místech jsou kromě odvodňovací stružky dvě vodní jímky, hluboké 0,3 a 2 m. Nádrže mají pravidelný tvar a větší z nich je naplněna vodou. Štola sleduje výraznou příčnou tektonickou linii, která rovněž určila směr toku blízkého Šramnického potoka. Vstupní portál se nachází v nadmořské výšce 369,7 m, tj. zhruba 70 m nad úrovní úpatí Krušných hor. Směr štoly je přímý a střídavě jedna nebo druhá její stěn, místy obě stěny, jsou tvořeny plochou tektonické dislokace s úklonem 50 až 70 st. směrem k jihu. Štola je po celé délce vysoká asi 2 m. Ve stěnách vystupuje dosti pevná, středně až slabě navětralá hrubozrnná ortorula, přecházející místy do horniny charakteru žuloruly. Hornina ve stěnách štoly je výrazně načervenalé barvy, což je způsobeno impregnací oxidy železa, zvláště hematitu, který v podobě jemně rozptýleného pigmentu obarvuje ostatní složky horniny, zejména živce. Hematitizace je nejintenzivnější v partii podél dislokačních ploch. Mikroskopický rozbor tří vzorků z různých míst štoly ukázal, že hornina ve zrudněné partii obsahuje 20 až 30 % oxidů železa.
V zadní části štoly lze na stropě místy spatřit tmavé náteky a na několika místech visí ze stropu štoly dokonce masově červené a rezavožluté krápníčky, dlouhé maximálně 2 cm. Tvoří je vyloužený hematit a limonit. Při objevu štoly tu byly zaznamenány krápníky až 12 cm dlouhé, dnes z nich zbývají jen pahýly. Výskyt takovýchto železitých krápníků je prý dosti vzácný. V puklinách ve stropě se ukrývají netopýři. Celá štola je velmi vlhká. Voda, která prosakuje ze stropu a z drobnějších puklin ve stěnách štoly, je pokryla jílovitými, limonitovými a manganovými povlaky. Na těchto místech jsou často bílé plísňové povlaky. Počva štoly je pokryta převážně červenohnědou hlínou a místy blátem. Od rozšířené části štoly směrem k ústí vede po její levé straně odvodňovací stružka. V zadních partiích stružka chybí.

Štola ústí přímo ve svahu nad dolním parkovištěm pod zámkem. Vstup je uzavřen mříží, za níž se nachází vybetonovaný zaklenutý prostor. Teprve na jeho konci je vstup do vlastní štoly. Ten byl původně zazděný, ale zeď je dnes z větší části vybourána. Štola je veřejnosti nepřístupná, i když v současné době není problém se tam dostat. Na tomto místě je ale potřeba upozornit, že vstup do starých důlních prostor představuje obvykle značné riziko. Chodby často bývají nestabilní a hrozí nebezpečí vzniku závalu. Proto je při průzkumu podzemí potřeba dávat velký pozor a bez zkušeností a patřičného vybavení raději návštěvu opuštěných důlních prostor nepodnikat. Spousta lidí totiž za takovéto zdánlivě nevinné dobrodružství zaplatila životem. Doufám, že jsem Vás od průzkumu štoly dostatečně odradil. Pokud ne, buďte opatrní, abyste nespadli do výše zmíněné vodní jímky. K překonání blátivých úseků lze použít kamenný stupeň po pravé straně chodby. Nicméně počítejte s tím, že si ven stejně přinesete trochu jílu na oblečení.
Původně mělo být ve štole instalováno měřicí a signalizační zařízení mj. na monitorování stability svahu nad dolem. Nyní se uvažuje spíše o tom, že by se v budoucnu štola mohla stát součástí zámecké prohlídkové trasy.

Historie těžby železné rudy u Jezeří

Nad Jezeřím ve vrcholové horské oblasti bylo již v 16. století známo několik výskytů železné rudy, zvláště v místech, kde později vznikla osada Červená Jáma. Ve starých mapách a vlastivědných regionálních publikacích je ale zaznamenáno menší středisko těžby též v bezprostředním okolí Jezeří (starý německý název Eisenberg, což v češtině znamená Železná hora). Přímé údaje o těžbě a zpracování rudy však chybějí a nebyly nalezeny ani v Lobkovickém archivu. Určitým vodítkem zůstal jen starý místní název, který se poprvé objevuje v písemných pramenech v roce 1365, kdy Nevlas ze Rvenic přijal jako první přídomek de Aysenberg (podrobněji u historie zámku Jezeří). Páni ze Rvenic vlastnili okolní pozemky a přídomek vznikl nejspíše v souvislosti s výstavbou hradu - předchůdce dnešního zámku Jezeří. Místní název Eisenberg je patrně ještě starší a je málo pravděpodobné, že by byl odvozen jen od načervenalého zbarvení skaliska, na kterém byl hrad postaven. Mnohem pravděpodobněji zde probíhala těžba a zpracování železné rudy již v polovině 14. století. Názvem eisen se totiž označovala ve středověku železná hrouda po vytavení z rudy a stloukaná v hamrech. Takováto těžba ovšem musela předcházet hlavní vlně dobývání rud v 16. století. To také zdůvodňuje, proč v Lobkovickém archivu nejsou o této těžbě žádné zmínky (Lobkovicové vlastnili Jezeří až od roku 1623).
V roce 1964 byly bezprostředně nad zámkem v horském svahu objeveny dvě jámy oválného půdorysu, propojené úzkými úvozy, které byly identifikovány jako pozůstatky primitivních výhní na tavení železné rudy. Při hutnění železných rud v takovýchto vlčích jamách se pro vytápění používalo dřevo, později dřevěné uhlí. Užití hnědého uhlí z blízké pánve k tavení rudy nebylo ještě dlouho známo. Několik desítek metrů dále od pozůstatků jam při staré cestě na gotický hrad Eisenberg se nacházejí další pozůstatky zřejmě poněkud novější pece, neboť zachovalá zeď je vyzděna ze železnorudné strusky. Rudní materiál musel být těžen z nevelké vzdálenosti, protože jeho transport po příkrých svazích na delší vzdálenost by byl nesmírně obtížný. Lze se proto domnívat, že výše popsaná štola je jedním z těžených ložisek, neboť je od bývalých výhní vzdálena jen 250 metrů.
Přesnější datování vzniku štoly je velmi problematické. Staré artefakty ani těžební nářadí nebylo při jejím průzkumu nalezeno; našly se pouze střepy keramických lahví, běžně používaných v 19. století v oblastech minerálních zřídel v severních Čechách a Sasku. Ty dokumentují, že místní obyvatelé zřejmě využívali štolu jako zdroj železité vody. Rovněž ražební technika nezanechala ve štole příliš zřetelné stopy. Primitivní způsob ražby pomocí ohně se dá předpokládat v úvodních partiích štoly (stěny jsou zde tmavě zbarveny, snad byly původně očazeny). Pozdější způsob těžby pomocí želízka a mlátku není na stěnách znát, protože jsou většinou tvořeny a omezeny hladkými plochami dislokace. Zato čelba štoly nese zřetelné stopy použití želízka a mlátku. Těžena byla chudá železná ruda (hematit a limonit), zpracovávaná v blízkých výhních. Protože šlo o těžbu chudé rudy na málo rozsáhlém ložisku, dá se předpokládat, že těžba zde skončila spolu se zánikem technologie tavení ve vlčích jamách, která byla neekonomická, protože se při ní musely výhně vyhřívat i několik dní předem a spotřebovávalo se tudíž mnoho dřeva. Těžba se přesunula výše do hor, kde vznikla již zmíněná hornická osada Červená Jáma. Štola a pozůstatky výhní jsou evidovány jako technické památky.

LITERATURA
Marek, J.: Doklad starého dobývání a hutnění železných rud u osady Jezeří v Krušných horách in Rudy, roč. 26/1978, č. 5, str. 129 - 131
Stieberová, E.: Když se v Jezeří zešeří in SD magazín, 22. - 23. září 2001, str. 5
Kocourek, L.: Štít Albrechtic, MNV Albrechtice, Most 1980